Když už se situace zdála beznadějná, podařilo se nám dovolat místnímu farmáři, který měl údajně nabízet místa ke stanování. Naštěstí nebo spíš na neštěstí měl stále nějakej ten plácek volnej a my mohli přijet. Nezapoměl podotknout, že si bere extra příplatek za psa, za což se po anglicku dopředu omluvil.
"Promiň chlape, opravdu se omlouvám za takové nepříjemnosti, ale za psa si budeš muset připlatit." Nezapomněl dodat, že Monty musí být celou dobu na vodítku, kvůli volně pobíhajícím slepicím. Už jsem si představovala, jak kempujeme na prašném dvorku, slepičince kolem nás a uvázaný Monty se může zbláznit z volně pobíhající svačinky všude kolem něj. Romantika ála Troškovy Hoštice a slunce, seno, Anglie. Jo, přesně takhle jsem to chtěla. Než jet k farmáři, navrhla jsem přespání někde v lese, ale ty dva ignoranti mě přehlasovali, takže z mé strany nastal opět bobřík mlčení.
Asi po patnácti minutách jsme se dojeli k nově zrekonstruovanému stavení, u kterého ho nás přivítal pupkatý farmář v zářivě růžovém svetru značky Ralph Lauren. Řekl nám, co všechno nesmíme, ukázal na louku za domem a zkásnul nás o 32 liber. Není nad anglickou pohostinnost. Noc na louce za dvanáct kil, to prostě chceš. Myslím, že asi nepochopil, že chceme jen místo na stan dva na dva metry, a ne pronájem celé hektarové louky. Jooo, pán byl farmář a pán farmář byl zřejmě bussinesman. Teď už chápu, kde vzal peníze na přestavbu stodoly na luxusní loft s křišťálovým lustrem.
Rozhodli jsme raději prozkoumat okolí a stavbu stanu nechat na později. Dojeli jsme do vesničky West Lulworth. Zaparkovali jsme pod útesy a mezitím, co jsem zapínala psa na vodítko, M. se vydal zaplatit parkování. Naházel pět liber do automatu, který mu vyplivl lístek a on si ho vítězoslavně nesl k autu. Vítězoslavně, protože normálně si s automatama moc netyká.
"Na jak dlouho jsi to zaplatil?" zeptala jsem se a on začal zkoumat lístek. Chápejte, že mou lehce vznětlivou povahu po zážitcích toho dne vytočila každá maličkost. Takže zjištění, že parkoviště bylo od sedmi večer zadarmo a my vyhodili dvě kila za lístek, mě takříkajíc, abych použila ten správný výraz, lehce nasralo, tudíž jsem měla další důvod si prodloužit bobříka mlčení. A i kdyby ne, následující pohled by mně stejně vzal slova od úst. Prašnou cestou jsme vylezli nakopec, kde se nám naskytl nádherný výhled na divoké rozeklané skály vyčnívající z temně modrých vod oceánu ozářených právě zapadajícím sluncem. Když jsme se dosytosti nabažili pohledem z výšky, volně přeloženo nafilmovali a vyfotili vše co se dalo, vydali jsme se vyšlapanou cestičkou ve vysoké trávě dolů pod útesy na oblázkový břeh. Monty, konečně bez vodítka, si užíval cachtání v moři, plaval tak daleko, až jsme se báli, že tam pro něj někdo bude muset skočit. Zdrželi jsme se téměř dvě hodiny a až když se začlo ochlazovat, vraceli jsme zpátky, rozbít tábor.
"A jak dlouho trvá postavit takovej stan?", zjišťoval M., který viděl stan tak maximálně ve filmu.
"Slabou půlhodinku!" odpověděla jsem a machrovsky nahodila ramena, jako že no problemo.
"A na co jsou tyhle provázky?"
" Ty se vypínaj okolo stanu, ale to nemusíme, stejně tak o ně člověk jen zakopává.", odbyla jsem ségru. Mít vypnuté "ty provázky" by se nám celkem hodilo. Minimálně by z dvojitých stěn stanu na nás neodkapávala voda a měli bychom trochu větší jistotu, že nám vichřice s bouřkou, která se přihnala nad ránem, neodnese střechu nad hlavou. Ze slabé půlhodinky vyhrazené na stavění stanu se staly dvě hodiny. Tma jako v pytli, hlady jsme šilhali.
Jako správní Londýňani jsme krom iphonů, který už byly po celodenním focení téměř vybitý, neměli žádnou baterku ani lampičku. A tak při záři světel z našeho auta jsme se pustili do rozdělávání ohně a začali připravovat večeři. Monty volně pobíhal kolem nás a já tajně doufala, že aspoň přinese nějakou tu farmářovu slípku. Za tu přátelskou cenu bychom si zasloužili jednu či dvě hodit na gril. Bohužel. Monty zrovna myslel na své slušné vychování a večeři nepřinesl, tak jsme si snědli pravé české buřty s pravou českou horčicí zapili pravou českou Plzní a šli spát. Zabaleni jen do spacáků na holé zemi, protože na karimatkách a nafukovacích matracích spí jen béčka.
"Promiň chlape, opravdu se omlouvám za takové nepříjemnosti, ale za psa si budeš muset připlatit." Nezapomněl dodat, že Monty musí být celou dobu na vodítku, kvůli volně pobíhajícím slepicím. Už jsem si představovala, jak kempujeme na prašném dvorku, slepičince kolem nás a uvázaný Monty se může zbláznit z volně pobíhající svačinky všude kolem něj. Romantika ála Troškovy Hoštice a slunce, seno, Anglie. Jo, přesně takhle jsem to chtěla. Než jet k farmáři, navrhla jsem přespání někde v lese, ale ty dva ignoranti mě přehlasovali, takže z mé strany nastal opět bobřík mlčení.
Asi po patnácti minutách jsme se dojeli k nově zrekonstruovanému stavení, u kterého ho nás přivítal pupkatý farmář v zářivě růžovém svetru značky Ralph Lauren. Řekl nám, co všechno nesmíme, ukázal na louku za domem a zkásnul nás o 32 liber. Není nad anglickou pohostinnost. Noc na louce za dvanáct kil, to prostě chceš. Myslím, že asi nepochopil, že chceme jen místo na stan dva na dva metry, a ne pronájem celé hektarové louky. Jooo, pán byl farmář a pán farmář byl zřejmě bussinesman. Teď už chápu, kde vzal peníze na přestavbu stodoly na luxusní loft s křišťálovým lustrem.
"Na jak dlouho jsi to zaplatil?" zeptala jsem se a on začal zkoumat lístek. Chápejte, že mou lehce vznětlivou povahu po zážitcích toho dne vytočila každá maličkost. Takže zjištění, že parkoviště bylo od sedmi večer zadarmo a my vyhodili dvě kila za lístek, mě takříkajíc, abych použila ten správný výraz, lehce nasralo, tudíž jsem měla další důvod si prodloužit bobříka mlčení. A i kdyby ne, následující pohled by mně stejně vzal slova od úst. Prašnou cestou jsme vylezli nakopec, kde se nám naskytl nádherný výhled na divoké rozeklané skály vyčnívající z temně modrých vod oceánu ozářených právě zapadajícím sluncem. Když jsme se dosytosti nabažili pohledem z výšky, volně přeloženo nafilmovali a vyfotili vše co se dalo, vydali jsme se vyšlapanou cestičkou ve vysoké trávě dolů pod útesy na oblázkový břeh. Monty, konečně bez vodítka, si užíval cachtání v moři, plaval tak daleko, až jsme se báli, že tam pro něj někdo bude muset skočit. Zdrželi jsme se téměř dvě hodiny a až když se začlo ochlazovat, vraceli jsme zpátky, rozbít tábor.
"A jak dlouho trvá postavit takovej stan?", zjišťoval M., který viděl stan tak maximálně ve filmu.
"Slabou půlhodinku!" odpověděla jsem a machrovsky nahodila ramena, jako že no problemo.
"A na co jsou tyhle provázky?"
" Ty se vypínaj okolo stanu, ale to nemusíme, stejně tak o ně člověk jen zakopává.", odbyla jsem ségru. Mít vypnuté "ty provázky" by se nám celkem hodilo. Minimálně by z dvojitých stěn stanu na nás neodkapávala voda a měli bychom trochu větší jistotu, že nám vichřice s bouřkou, která se přihnala nad ránem, neodnese střechu nad hlavou. Ze slabé půlhodinky vyhrazené na stavění stanu se staly dvě hodiny. Tma jako v pytli, hlady jsme šilhali.
Jako správní Londýňani jsme krom iphonů, který už byly po celodenním focení téměř vybitý, neměli žádnou baterku ani lampičku. A tak při záři světel z našeho auta jsme se pustili do rozdělávání ohně a začali připravovat večeři. Monty volně pobíhal kolem nás a já tajně doufala, že aspoň přinese nějakou tu farmářovu slípku. Za tu přátelskou cenu bychom si zasloužili jednu či dvě hodit na gril. Bohužel. Monty zrovna myslel na své slušné vychování a večeři nepřinesl, tak jsme si snědli pravé české buřty s pravou českou horčicí zapili pravou českou Plzní a šli spát. Zabaleni jen do spacáků na holé zemi, protože na karimatkách a nafukovacích matracích spí jen béčka.
Žádné komentáře:
Okomentovat