Začátky jsou vždycky těžké..

 

Durdle door

 Bridget Johnesová hadr, to jsem já! Ta scéna, jak sedí v kabrioletu s šátkem kolem hlavy a prožívá ten bohémský pocit a nakonec skončí bez šátku a s hlavou jako pudl - můj život dnes a denně. Do fotek z Durdle dooru a celeho jurského pobřeží jsem se zamilovala ve chvíli, kdy jsem je objevila na jakémsi blogu. Představovala jsem si jak se při západu slunce procházím po Durdle Doorské pláži, samozřejmě o deset kilo lehčí bez celulitidy vyčnívající z mých stehen, a jemný teplý větřík mi čechrá sukni! Bulshit! Nejenže chcalo, byla zima a mlha taková, že když pes odběhl na půlmetru už nebyl vidět! Po dvou dnech bez sprchy, ubrečená, s roztékajícím se make-upem a krepatými vlhkými vlasy jsem si rozhodně nepřišla neodolatelně, ale začněme od začátku...

    Nápad procestovat Anglii pod stanem přišel jak jinak než z mojí hlavy a hlavně díky Montymu se tohle řešení zdálo jako to nejlepší. Anglie není zrovna "dog friendly" země, takže hledat hotely a ubytování, kam je možné vzít sebou čtyřnohou chlupatou obludu, není zrovna jednoduché.

    Nekempuji. Nestanuji. Dovolené bez záchodu a koupelny ve společnosti škvorů a komárů, kteří se se mi snaží odsát trochu krve, byla má noční můra. Naopak vyvalit se na lehátko na pláži u hotelu se službami all inclusive a studeným koktejlem v ruce, to ke mně sedí. Nechápu proč zrovna letos jsem změnila názor. Zřejmě stárnu nebo zhýčkána velkoměstem jsem zatoužila po troše nepohodlí? Sama nevím.
Do té doby pro mě asi největší "kempovací" zážitek bylo stanování na zahradě u prarodičů na chatě. Děda postavil stan, babička přinesla matraci z postele, pořádnou pruhovanou duchnu a polštář plněný husím peřím. Ségra měla stejně zkušeností jako já a o M. ani nemluvím. Černoši přece nekempují, tudíž kempovací začátečníci - amatéři.


Představa byla jasná. Koupíme stan, spacáky, natankujeme, stanovíme cíl a můžeme vyrazit na cestu. Ve stanu budeme jen přes noc a prosluněné dny (krásná naivní představa) budeme trávit venku. Jednoduché.
Po té co jsem přibalila i piknikový koš a růžovo-zelenou pruhovanou piknikovou deku, přišlo mně, že máme vrchol kempingářského luxusu a nic nás nemůže překvapit. Jak už jsem zmínila, cíl byl jasný již dlouho dopředu - Durdle door. Místo v hrabství Dorset, které když jsem prvně spatřila na fotce, odmítala jsem uvěřit, že se může nacházet v Anglii. Durdle door je nádherný vápencový oblouk vystupující z moře. Jako součást Jurského pobřeží je zařazen do světového dědictví UNESCO. Přímo na útesech nad durdle doorskou pláží se rozkládá kemp - Durdle Door Holiday park, který se měl stát naším "tenkrát poprvé aneb první noc opravdu kempujeme".

ještě s úsměvem na odpočívadle

Z Londýna jsme vyjeli kvůli neodkladným povinnostem až okolo jedné hodiny. Jeli jsme natěšení jak malí děcka, nenaštval nás ani víc jak hodinový průjezd Londýnem. Na odpočívadle za městem jsme se posilnili studeným lískooříškovým lattéčkem a mohli jsme pokračovat. Teploměr v autě ukazoval přes 26 stupňů a já už se nemohla dočkat až budu na pláži. Cesta začala být dlouhá a únavná, trčeli jsme v zácpě a proplétali se malinkatýma vesničkama, úzkýma silničkama, navigace ztrácela signál a stávala se zcela nepoužitelnou. Nálada opadala a navíc podle předpovědi se jednalo o poslední slunečný den a pak už počasí hlásilo jen mraky, mlhu a déšť.


Do kempu jsme dorazili až okolo půl šesté večer. Zaparkovali jsme auto poblíž recepce a šli se zeptat, kam můžeme upíchnout náš stan.
"Plno. Víkendy jsou vždycky plné!" sdělila nám obtloustlá Britka za recepčním pultem a předala nám seznam kempů nacházejících se poblíž toho durdledoorského. Zabookovat si místo v kempu mě opravdu nenapadlo, i když jsme na stránky koukala, nedošlo mě, že zhýčkaní Angličané budou toužit po ožírání hmyzem a spaní na zemi. Omyl. Viděla jsem rudě. Než jsem začala brečet stihla jsem obvinit ségru a M., že je to jejich vina, protože veškeré plánování nechávají jako vždy na mě. To jsem ještě netušila, že může být hůř. V autě nedýchatelně, překvapivě ticho, nálada pod bodem mrazu. Ani Monty, který už byl otrávený několikahodinovou cestou si nedovolil zakňourat. M. začal obvolávat kempy. Plno, plno, záznamník, plno, záznamník. Kdyby byl Londýn blíž a já nemusela řídit 200 kilometrů zpět, otočila bych se a už bych si to řítila zpátky.